Když jsme byli s bráchou malí, často jsme se hádali, kdo má lepšího tátu. Možná v tom byla trocha nadsázky a taky jakási dětská ješitnost, ale i tak jsem přesvědčená, že jsme to oba mysleli vážně. Nechápu, proč jsme se dohadovali. Nejlepšího tátu na světě mám přece já!
Před pár dny byla ve zprávách reportáž o tom, jak nebezpečný je plavání v řece. Občas prej podnapilej kapitán někoho potopí.
Nato taťka starostlivě: "Klárko, dávej na sebe, PROSÍM TĚ, pozor!"
"Tati, já neplavu, ani neřídim lodě."
"Ale i ve vaně se rozhlížej!"
Neznat ho, brala bych to taky jako vtip, ale takhle vim, že to bylo minimálně napůl myšlený vážně.
"Děti, nechoďte s tím kartáčkem po bytě, upadnete a zapíchnete si ho do krku!" prosil nás vždycky, zatimco se maminka držela,aby nám jednu nestřihla, že pokecáme pastou koberec. Ano, z poloviny je to vtipný, ale z větší poloviny hrozně krásný. (Já vim, tati, že jsou obě půlky stejně velký, ale ono je to fakt z větší poloviny nádherný!)
A všechny ty praštěný tatínkovy věty, který posloucháte dvacet let, takže je prostě musíte milovat, ať už znamenaj cokoliv. Ano, může to bejt fakt cokoliv. Například až minulej čtvrtek mi brácha vysvětlil, že výrok "Ten byl dobrej, jelene!" kterej jsem slyšela několiksetkrát, je z nějakýho vtipu o zabržděný želvě.
Jo, mít nejlepšího tátu na světě je prostě velká paráda!
