Ženy a jejich orientační smysl

"Ahoj Klárko, dojeli jste na Šumavu v pořádku?" "Ahoj tati, právě se blížíme k Rozvadovu, neměla jsem někde odbočit?""V pořádku, Klárko, v Norimberku se dá otočit. A pokud dojedete k něčemu velkému, mokrému, je to moře."

Sedíc už v teple u babičky si z legrace SMSkuju s tatínkem, kterej mi před cestou čtyřikrát připomněl, že mám za tunelem Valík odbočit. Mohlo by se zdát, že mě trochu podceňuje, ale opak je pravdou.

Na Šumavu jezdim od narození,  několikrát ročně. Jako malou mě na prázdniny za babičkou vozili rodiče, jako starší jsem se prala s bráchou, kdo bude sedět v autě vepředu. Jako dospělá i o to, kdo bude řídit. Cestu jsem viděla určitě stokrát. Ale přesto - jsem to já. Jsem to já, která mám orientační smysl po mamince. Neberte to jako rouhání, jsem celkem technicky zdatnej a praktickej člověk, ale jestli mi něco nebylo dáno, je to orientační smysl.

Když jsem začala jezdit za babičkou sama, přišlo taky první bloudění. Jak naivně si můj tatínek myslel, že se nemůžu ztratit, cestu jsem přece viděla tolikrát! Jak šly roky, neúspěšný pokusy dorazit na Šumavu se načítaly. Veškerý naděje v to, že někdy sama najdu cestu k cíli, vzdal táta ve chvíli, kdy jsem mu volala z Německa.

"Tatiii, musím mít v Německu dálniční známku?? Zrovna jsem přejela Rozvadov!"

"To nemusíš, Klárko, ale seš asi sto kilometrů od svý trasy." 

Od tý doby mi výlet co výlet připomíná, že za Plzní je opravdu potřeba odbočit. 

Při mý poslední cestě na Šumavu ve mně svitla naděje, že nejsem ztracenej případ. Že dneska budu snad slavit! Když jsem na první pokus sjížděla za Plzní, dmula jsem se pýchou. Poté, co jsem správně odbočila v Klatovech už se mi začal zvedat i nos. Teď už chybí jen pár kiláků a mám vyhráno. Přede mnou se noří kruhovej objezd.

Blíží se první sjezd, nějaká malá ulička, mm, to nebude ta moje. Minu i druhej sjezd, větší silnici vedoucí do prudkýho kopce. Vypadala sice líp, ale radši se podívám i na třetí sjezd. Třetí sjezd vede do slepý ulice! Mám vyhráno! Pokračuju teda dál po kruháči a na dalším výjezdu zahýbám doprava. Vesele se vydávám z kopce dolů a dokonce koukám, že jedu po silnici  č. 27! ANO, silnice č. 27 přece vede až do cíle!

V tu chvíli ovšem dostává přítel záchvat smíchu. "Všimla sis, že jsi sjela tim samym výjezdem, po kterym jsi přijela?"

Veškerý moje orientační sebevědomí mizí a spolu s ním i naděje, že to přece jen někdy zvládnu. Ale když nad tim tak přemejšlim, kdo může říct, že jel na Šumavu stokrát jinou cestou? JÁ teda jo!