Jak Klárka naučila Barušku strkat si hadičku do zadečku

Není tomu tak dávno, co jsem četla kouzelnej článek mojí kamarádky o jejím boji s revmatem i o tom, jak jsem jí poradila zavádět si do zadečku hadičku a několik týdnů pravidelně klystýrovat. Některé okolnosti tohoto týdne mě přiměly ohlédnout se za mojí cestou ke zdraví.

 

Dokud jsem byla v pořádku, nijak zvlášť jsem ho nevnímala. Nevnímala jsem ho a nevážila si ho. Svýho zdraví. Ale jednim jsem si byla jistá - jestli budu jednou nemocná, nepomůže mi nikdo líp než paní doktorka. 

Doktorům jsem přestávala věřit postupně. První zklamání přišlo v sedmnácti, kdy už jsem si dva roky léčila imunitu pošramocenou mononukleózou. Spousty prášků, testů, měsíce běhání po imunologiích - výsledek nulovej. Tou dobou jsem s běháním po imunologiích skoncovala a tím problém v očích náctiletý holky vyřešila.

Další vlna zklamání dorazila někdy na vysoký. Tou dobou už jsem měla svejch problémů tak akorát a rozhodla se dát sbohem nečinnýmu přihlížení. Velkým zdrojem inspirace a informací mi byla moje máma, která ročně podstupuje několik očistných kúr. A hned po mamince to byl pochopitelně internet. Když se řeklo zdraví, už se mi nevybavila paní doktorka, nýbrž Jarda Zajíček.

Všichni, kdo se kdy zajímali o přírodní léčbu, ví dobře, o kom je řeč. Na stránkách zdravi-az.cz jsem strávila hodiny, týdny.. A i když do dnešního dne se moje představa zdraví představě pana Jardy dost vzdálila, jsem mu vděčná za pořádný, i když možná trochu drsný, otevření očí a uvědomění si, že cesta ke zdraví v žádným případě nevede přes lékaře, nedej bože léky. V tý době jsem se rozloučila s antibiotiky, antikoncepcí, kouzelnejma růžovejma pilulkama, prostě se vším tím největším zlem. Tím největším zlem, jak jsem ho v dané době vnímala. Vyřadila jsem i základní "svinstva" ze svýho jídelníčku. Maso jsem nejedla už dýl, takže šlo jen o cukr, sůl, mouku a mlíko. Jak prostý.

Život šel dál a já moudřela. Možná moudřela, ale možná jen začala pracovat a únik od sezení u počítače hledat v hloubání. Cesta Jardy Zajíčka mi začala připadat příliš jednostranná, fyzická. Nic duchovního, nic hlubšího. Pochopila jsem, že život není jen o tom, pečovat o svoje tělo, ale že v první řadě tu jde o mysl. Novej zdroj inspirací pro mě byla stránka vitarian.cz. Lidi tam byli milí, ochotní. Postupně jsem pak najela na veganství, dále i na převážný vitariánství.

Celou tu dobu mi byl nablízku můj mladší, rozumnější brácha. Probíral se mnou moje postoje k jídlu, ke zdraví, od něj jsem se učila, že na zdraví není dobrý lpět. Všechno, na čem člověk lpí, je mu totiž vzato. Z prostýho důvodu, aby pochopil, že na tom lpět nemá. Že ke štěstí nepotřebuje nic. Nic než bejt šťastnej. A to je tak samozřejmý. Seznámila jsem se s bráchovou guru a zamilovala si ji. Stačila první pětihodinová návštěva, abych pochopila, že štěstí (dříve v mém slovníčku tříštěno do skupiny zdraví a dalších) není v lékařích, Jardovi, ani v mysli. Štěstí je v srdci. Je to velmi prostý a takovou prostou věc já musela znovu pocítit, abych si ji uvědomila. Postupně jsem se vrátila k vařený stravě, jen to veganství si s láskou udržuju. Miluju zvířata, je mi krásně. Je to prostý a dělám to pěkně sobecky jen kvůli sobě. Kvůli sobě a svýmu kouzelně čistýmu svědomí, když projíždím kolem louky s kravičkama.Když jsem byla malá, bylo pro mě štěstí jistě velmi samozřejmý, ale dneska už je zabarikádováno spoustou naučenejch zvyků a dalšíma svazujícíma postojema. Prostor pro filozofování by tu byl obrovskej, ale tímhle směrem se ubírat nechci. To za mě totiž mnohem líp řekne třeba Jarda Dušek nebo Eckhart Tolle. Mým jediným závěrem je, že na svý cestě k srdci, lásce, štěstí (a tím i zdraví) budu pokračovat, protože to je to jediný, co za to stojí!A i když jsem zprvu chtěla napsat vtipnej příběh o tom, že jsem ve svých sedmadvaceti byla okolnostmi a zákeřným zánětem ledvin přinucena s vděčností se opět sklonit před pány doktory a s velkým díkem několik dní zobat antibiotika, i když jsem chtěla psát o tom, o jak krásný koloběh se jedná, když jsem po deseti letech skončila přesně u toho, u čeho jsem tenkrát začínala, nic z toho mi nakonec nepřipadá důležitý. Na nebraní antibiotik totiž nehodlám lpět. Není to nic důležitýho a hlavně ZATRACENĚ NECHCI, aby se mi snažil osud dokázat, že jsem na takový blbotsi lpět neměla!!Buďte s láskou!Klára ♥