"Ségra, zejtra budu asi potřebovat tvoje auto na cestu do útulku," píše mi brácha. "OK, jestli jo, dej mi do půlnoci vědět," domlouvám se s ním. Ve dvanáct večer se mrknu na mobil a jdu spát.
V noci mě vzbudí rána. Marek ví, na kdy si načasovat svoje úrazy. Leží na zemi a je trochu mimo. Za chvíli se vydrápe zpátky do postele a spí.
Ráno zjišťujeme, že se nemůže postavit na pravou nohu, tak vyrážíme na náš tradiční prázdinovej výlet do Vojenský nemocnice a jsme docela rádi, že si vzal brácha nakonec auto tatínkovo. Navíc si taťka, zbaven řídící povinnosti, bude moct skočit po shánění dárků na jedno.
Sedím v čekárně a čtu si SMS od táty: "Tak jsem se stavil v Dejvicích v Hospůdce, kam občas od roku 76 zajdu. A dal jsem si chilli hamburger a pivo. A byl hroznej a pálivej. A nešlo to sníst. Když zbytek odnášel, koukl na moje triko California Republic a povídá: 'Ta aklimatizace je asi těžká, že jo?' A já na to: 'Ale pivo máte dobrý...'" Zaplatí a jede domů na čaj a cukroví. Jsou Vánoce 2014, rok, kdy byl táta nejdál na autobusáku v Brně.
Noha je v pořádku, tak aspoň pomůžeme devadesátiletý babičce, která povídá, že bydlí za rohem, jenže nemůže chodit a na sanitku by čekala do večera. A proto se to asi mělo stát. Abychom zajeli na Petřiny a pomohli jedný hodný paní domů. Je dojatá, děkuje a přeje nám krásný svátky.
Brácha venčí v útulku za Prahou pejsky. Paní doma peče vánočky. My jedeme domů koukat na pohádky a jsme spokojený. Ještě že se dá dělat cukroví i z postele. Ovladač na televizi máme zapatlanej od těsta, ale je nám krásně, jsou přece Vánoce.
Vánoce se dají travit všelijak, ale vždycky jsou kouzelný! Ať už je trávíte jakkoli, přeju Vám, aby byly pohádkový, plný lásky, vděčnosti a pochopení.
Krásný svátky!
KLára
